diff --git a/popelka.md b/popelka.md
new file mode 100644
index 0000000..798faa0
--- /dev/null
+++ b/popelka.md
@@ -0,0 +1,505 @@
+### O Popelce
+Za starých časů bydlel v jednom městě chudý muž, který měl tři
+dcery. Nebyly ještě vzrostlé, ale bylo na nich vidět, aspoň na těch
+dvou starších, že budou hezké děvčátka. Ta nejmladší byla celý den
+v kuchyni při hrubé práci, takže jí vždy jen Popelka říkali, neboť pro
+samý popel nebylo ani možná poznati, je-li hezká nebo ne. Starší
+dvě, Kasala i Adlina, byly sice v ženských uměních vyučeny, ale
+nedělaly nic a zanechaly péči o živobytí docela svým rodičům, takže
+tito, nemohouce to jinak zmoci, kde co měli na výživu utratili. Jich
+známí a sousedé, a obzvláště jedna tetka, rozšafná a povážlivá to
+žena, tuze jim to za zlé pokládali, že je nikam mezi lidi nedají. Ale
+co, když se holkám nechtělo? Ony chodily celý den se založenýma
+rukama, Popelka jim všecko k hubě přinést musela, začež ji ještě
+neustále trýznily.
+Jednou v noci řekl muž k své ženě: „Milá ženo, s těmi děvčaty to
+tak zůstat nemůže, nechceme-li co nejdříve na žebrotu přijíti. Zde do
+služby jít nechtějí, tedy se musím odhodlat a lstí je někam zavést,
+odkud by cesty domů nenašly.“ Ženě se to ovšem zdálo býti divné,
+ale nouze je zlá; a tak v poctivost mužovu důvěřujíc, svolila, by
+dcery druhý den odvedl. Popelka, která u krbu spala, a jak se co
+hnulo, hned všeho si všimla, slyšela také tu rozmluvu rodičů. Sotva
+se rozbřesklo, vstala tiše a pospíšila k tetce na poradu.
+„Já ti sice poradím, ale pod tou výminkou, abys své zlopověstné
+sestry s sebou zpátky nebrala.“ Nato dala Popelce klubko nití
+a řekla: „Zůstaň pozadu a uvaž konec někde u blízkého stromu,
+klubko dej do kapsy, a tak potáhneš nit za sebou a po ní zase cestu
+domů najdeš.“
+
+Popelka děkovala dobré tetce a šla s klubkem domů.
+Časně ráno, když otec vstal a holky vzbudil, řekl k nim: „Mám
+dnes tuze mnoho práce v lese, takže sám ani nestačím, proto musíte
+všecky tři se mnou.“
+5
+Nechutnalo to rozmarným dívkám, jen Popelka měla již snídani
+dávno přichystanou, když ony ještě ani ustrojeny nebyly. Když se
+najedly, šly s otcem. Popelka měla klubíčko v kapse a nitku pořád za
+sebou táhla. Otec vodil je křížem po lese, až přišel do houštiny, kde
+jim kázal posečkat, až si místo vyhlídne, kde by nejlépe bylo dříví
+klestit. Na nic nepomyslíce, čekaly holky, jak jim bylo veleno, jen
+Popelka věděla, kam to bije; a když otec po hodné chvíli
+nepřicházel, řekla jim: „Mně se všecko zdá, že nás tady otec nechá,
+a protož půjdeme ho radši do lesa hledat.“
+„Ty moudrá vždy něco víš.“
+„Inu, nechcete-li, půjdu sama.“
+To holky také nechtěly, a tedy šly za ní. Popelka byla dobrého
+srdce, a nemohla to sestrám udělat, by je samotné v lese nechala. Po
+nitce, kterou zase do klubíčka svíjela, přišly šťastně, ač pozdě večer
+domů. Mrzutě jim otec otevřel, když na dvéře klepaly; vymlouval se
+ale, že v lese zabloudil, a když pozdě teprv z něho vyšel, že šel
+raději domů, mysle s jistotou, že ony za ním přijdou.
+Ale v noci to slyšela Popelka dobře, jak k ženě pravil: „Věru
+nevím, jak ty děvčata z lesa cestu našly. Nu to nic nedělá, zejtra je
+zavedu ještě dále, by snadněji do zámku přišly, kam je chci do
+služby dát“
+Ještě ani nesvítalo, a Popelka již byla u tetky; ale musila jí
+přislíbit, že nikterak sestry více zpátky nepřivede. Nato jí řekla, by si
+nabrala popele, kam jen může, a za sebou ho po cestě trousila, tak že
+cestu zpátky najde.
+
+Ta poděkovala a šla domů. Zase vzbudil otec dcery, aby honem
+vstaly a se ustrojily, že půjdou s ním do lesa na šišky.
+Když se nasnídaly, vzala si Popelka košíček, navrch dala do něho
+šátek a kousek chleba, dospod ale samý popel, jakož i do kapes. Jak
+šly, vždycky trochu utrousila, až na to místo, kam je otec zavedl
+a kde množství šišek leželo. Tu jim řekl otec: „Vy sbírejte zde a já
+půjdu tam v tu stranu; až budete mít plné loktuše, pak na mne
+zavolejte.“
+6
+Když měly holky loktuše plné, křičely na otce, ale otec byl ten
+tam.
+„Teď musíme jít samy domů, milé sestry,“ řekla Popelka, „otec
+snad zase zabloudil.“ Tenkráte uposlechly sestry bez odmluvy a šly
+s ní domů. Šťastně se tam po zpopelené cestě dostaly. Všecko již
+spalo, když k chaloupce přišly.
+„Vy jste nám utekl, tatínku?“ ptaly se holky.
+„I vy bláhové, jakpak bych vám byl utekl? já jsem šel dále do lesa
+a zabral se tak do své práce, že jsem na vás docela zapomněl, a když
+jsem pak se chtěl pro vás vrátit, byly jste již pryč; co jsem měl dělati?
+Šel jsem tedy bližšími stezkami k domovu.“
+Kasala a Adlina tomu uvěřily, ale Popelka věděla, co v tom vězí.
+V noci zase řekl otec: „Zejtra se mi zajisté nevrátějí!“
+Matka ho prosila, by od toho upustil a nikam více je nevodil, ale
+on dokonce jinak učiniti nechtěl. Ještě se ani nerozšeřilo, když
+Popelka zase u tetky byla a všecko jí povídala; ale tenkráte se na ni
+tetka opravdu rozhněvala, že sestry zase zpátky přivedla. A ze zlosti
+dala jí naschvál hrachu, co jen unést mohla, by ho za sebou trousila.
+Po slunce východu vzbudil otec dcery, řka, aby s ním šly na chvojí.
+Nasnídaly se a šly. Popelka zůstávala pozadu a pořád hrách za
+sebou trousila. Tatík je tenkráte ještě dále zavedl, a okázav jim, kde
+mají chvojí lámat, odešel jinam.
+Slunce stálo již hodně vysoko, když hromadu chvojí nalámaného
+majíce, po otci se sháněly. Volaly, hledaly, ale vše darmo. Tu jim
+Popelka nabídla, že půjdou zase samy domů; koukala na cestě po
+hrachu, ale hrachu nikde nebylo. Viděla hejna divokých holubů,
+kteří na cestě seděli, a tudy si lehko pomyslila, ti že ten hrách
+sesbírali. Bylo zle; teď teprv sestrám pověděla, co otec zamýšlel. Co
+měly dělat? Udělaly si z chvoje a z mechu lože a o hladu si pod šíré
+nebe lehly. Ráno vstaly a nasbíraly si jahod k snídani a chodily pak
+jako bludné ovce po lese. Tu jim Popelka dala radu.
+„Já vám povím, holky, co uděláme; já vylezu na strom, a kde
+uhlídáme nějaké stavení, v tu stranu půjdem.“ Nato vylezla jako
+veverka na borovici a dívala se na všecky strany, kde by nějaké 
+7
+obydlí lidské uhlídala. A opravdu viděla v dáli velký zámek.
+Pamatovala si dobře, v kterou stranu to bylo, pak slezla dolů, řekla
+to sestrám a všecky kráčely brzy cestou k zámku.
+Byl již soumrak, když přišly na zelenou louku, kde zámek stál.
+Třikrát ho kolem dokola obešly, ale nebylo tam ani živé duše vidět.
+Osmělily se tedy a klepaly na vrata. Tu se jim zjevila baba, tak
+škaredá, že se jí náramně ulekly. Hlavu měla jako opálku, oči
+vypoulené, vlasy ježaté a tělo tak tlusté, že by ji všecky tři nebyly
+mohly obsáhnout.
+
+„Co tu hledáte?“ křikla na ně, až se jim srdce strachem zatřáslo.
+„Ach, zlatá babičko,“ odpověděla Popelka, „my bychom vás
+prosily jen o něco málo k jídlu, máme ukrutný hlad.“
+„Kliďte se tu chvíli odtud, nechcete-li, aby vás můj muž snědl.“
+„Ach co si počneme, když vy nás pod střechu nepřijmete? Noc je
+na krku, nevíme kam jít, a naposled by nás ještě váš muž potkal
+a snědl; smilujte se nad námi a někam nás schovejte; my vám všecko
+uděláme.“
+„Ach ano, ano!“ křičely jedním hlasem Kasala a Adlina.
+„Já vám budu šít šaty, vyšívat střevíce a všelijaké šperky strojit.“
+„Já vás budu hladit a česat, abyste byla hezčí.“
+„A já,“ řekla Popelka, „budu vám vařit ty nejlepší jídla a všecko
+vám spořádám, abyste nemusela pranic dělat.“
+Baba, slovy těmi uchlácholena, dala si říci a vedla je do zámku.
+Dala jim syrové maso a ovoce. Když se toho ovoce dosyta najedly,
+šly s babou do sklepa; stál tam velký prázdný sud, do toho je tedy
+všecky tři schovala a odešla nahoru. Tu klepal muž její na vrata.
+Plna strachu šla mu otevřít.
+Lidojed, který do dveří vkročil, byl třikrát tak velký jako baba.
+Sotva se v sednici otočil, zvolal hřmotným hlasem, až se všecko
+třáslo, takže to do sklepa slyšet bylo: „Čichám tady člověčinu; ženo,
+koho tu máš?“
+„I kohopak bych tu měla, mužíčku?“ Nato mu přinesla dobrou
+večeři, by ho upokojila.
+Za chvíli se jí ale zase ptal: „Pověz, babo, koho tu máš?“
+8
+„I panáčku, žádného.“
+Po chvíli, když se najedl, začal zase: „Musíš tady někoho míti;
+pověz.“
+Vidouc žena, že by ho delším zapíráním rozzlobila, řekla mu
+všecko a dokončila: „Ale já bych myslila, abys je nechal na živě; až
+se tomu všemu od nich naučím, co umějí, pak, budeš-li chtít, můžeš
+je teprv zabít.“
+Když si to lidojed rozložil, učinil jí to k vůli. Nato ho vedla baba
+do sklepa. Ubohé děvčata myslily, že je po nich veta, že již jde pro
+ně, aby je sežral. Sotva ho tedy zahlídly, padly na kolena a
+o živobytí prosily.
+„Já vás nechám při živobytí, ale musíte všecko dělat tak, jak jste
+řekly, sice bude s vámi zle.“
+Rády to přislíbily. Časně ráno byla Popelka již na nohou
+a připravovala snídani; ale sestry jí musely pomáhat, protože lidojed
+s lidojedkou za třicet osob snědli. Jak vstali, byla snídaně už na stole.
+To se jim líbilo, obzvláštně paní lidojedce, když jí Kasala a Adlina
+hřívy učesaly a spletly a pěkně ji ustrojily. Starý připověděl, že jim
+všeho nanosí, co budou potřebovat, aby jen řekly. Prozatím ale jim
+ničeho nescházelo. Každá si hleděla své práce, a tak jim čas utíkal.
+Čím dále však, tím více je to tam omrzovalo; ale nebylo žádné
+pomoci, žádného vykoupení.
+
+Usnesly se jednou vespolek, kdyby to nějak možná bylo, že by
+své pány zabily. Ale jak? To byla ta otázka, o které dnem i nocí
+přemýšlely. I k štěstí se jim nahodilo, že se lidojed od Popelky chtěl
+chléb učit péct. Té příležitosti chtěly použít, domnívajíce se, že to se
+starou snadněji půjde. Ten den zrána Popelka v peci podpálila,
+která, poněvadž se tuze mnoho bochníků peklo, také hodně velká
+byla. Lidojed usadil se u pece a pořád koukal, až oheň shoří, aby ho
+mohl pak rozhrabat a chléb vsadit. Horkem tím však celý umdlen
+lehl si na zem a usnul. To bylo, co si holky přály. Jakmile ho uslyšely
+chrápat, přinesly velké hráze, opřely je o něj, a vší silou najednou do
+ohně ho svalily. V okamžení byl z lidojeda škvarek. Jednoho měly
+tedy s krku; jak ale s druhou?
+9
+Když baba vstala, přihrnuly se k ní holky a povídaly, aby se dala
+honem strojit, že se muž její z lesa brzy vrátí a že by se tuze
+rozhněval, kdyby ji tak dlouho rozcuchanou spatřil. Baba si tedy
+usedla na stolici a holky ji začaly česat.
+„Shejbněte, babičko, hlavu, abych vám mohla vlasy vzadu hezky
+uhladit,“ řekla Kasala.
+Baba hlavu shýbla a Kasala jí hodila vlasy přes oči, vzala velkou
+sekeru, kterou jí Popelka podala, a jedním rázem hlavu jí uťala.
+Potom všecko vyčistily a tělo zakopaly. Jsouce teď plnomocnými
+paními zámku, prohledaly všecko, kde co leží, a našly mnoho
+drahých a skvostných věcí, které se jim všecky dobře hodily. Ale
+ubohé Popelce nastali krušní dnové. Jako dříve, když ještě doma
+byla, musela všecko dělat, uklízet, prát, vařit, co zatím slečny sestry
+pořád se jen fintily a titěrnými pracemi obíraly. Popelka byla tomu
+sice zvyklá a nebylo by jí to přicházelo odporné, kdyby ji byly sestry
+alespoň jen nesužovaly; tak ale nebylo jim nic vhod, co udělala, za
+každé dílo, za každou posluhu notně jí vyčinily. Ale co jim bylo
+platno všecko to fintění, když tam žádného nebylo, komu by se byly
+zalíbily? To jim také nejvíce mozky vrtalo. Umínily si tedy, že se
+jedenkráte podívají do toho města, kam lidojed pro potravu
+chodíval. Jednoho dne vskutku tak učinily a šly do města, které ani
+tak daleko nebylo, jak se domnívaly. Tam si nakoupily všelijakých
+šperků a jiných potřebných věcí, pak si zjednaly koně a vůz, najaly
+sloužící, aby budoucně jen tak po sprostu do města chodit
+nemusely. Popelce přibylo práce; v domě bylo sice teď více lidí,
+proto jí ale přece nikdo nepomohl, poněvadž všickni jen se slečnama
+co dělat měli. Když tyto po druhé do města jely, slyšely, že bude
+tamější princ velikou hostinu dávat, ku které prý každý přístup míti
+bude. To bylo něco pro ty ješitné sestry. Hned si nakoupily šatů,aby
+se mohly co nejskvostněji přistrojit. Tu bylo radění a povídání, když
+domů přijely, jako by na nich celý svět stál. Popelka ani nevěděla
+pro samé běhání, kde jí hlava stojí. Ráda by se byla také jednou do
+takových šatů přistrojila a někam podívala, ale bála se vždy sestrám
+o tom se zmíniti. Než když viděla takové připravování a pořád jen 
+10
+o krásném princovi povídati slyšela, osmělila se a poprosila sestry,
+aby ji s sebou vzaly.
+„Tebe?“ osopily se na ni obě; „nu, to bychom si krásné cti
+dobyly.“
+„Dejte mně jen některé z vašich obnošených šatů a uvidíte, když
+se čistě ustrojím, že budu lépe vypadat.“
+„Co si ta Popelice o sobě myslí! Snad ne docela, že bude hezčí než
+my? Z toho nebude nic. Zůstaň ty jen doma a hlídej hospodářství, za
+to ti pak povíme, co se ve městě dálo.“
+
+Popelka mlčky odešla, ale oči se jí slzami zalily pro tu nelaskavost
+hrdých sester. Na den k slavnosti určený vstaly sestry časně ráno.
+Tu bylo křiku a poroučení; všickni, kde kdo byl, měli práce plné
+ruce, až odjely. Když si Popelka trochu oddechla, vzala koště a šla
+do sednice, aby zametla a uklidila. Tu jak se shýbá a dívá, aby nikde
+ani prášku nezůstalo, spatří v jednom koutě něco blýskavého.
+I zvedne to a vidí, že je to zlatý klíček. Od čeho je asi ten klíček,
+pomyslí sobě a jde honem hledat, kam by patřil. Ale nebylo žádné
+skříně, žádných dveří, žádné truhly, ku které by se byl klíček hodil.
+Když nahoře všecko prohlídla, vzala světlo a šla do sklepa. Tu
+viděla v koutě dvířka, u kterých byl malý zámek přivěšen. K tomu
+patřil zlatý klíček. Otevřela a nic se nebála, nýbrž s chutí vešla do
+tmavé chodby, kterou před sebou viděla. Několik kroků dále byly
+zase dvéře, které se tím samým klíčkem otevříti daly. Ale jak se
+ulekla, když vejdouc do síně, viděla světlo tisícerým bleskem o stěny
+se odrážeti! Tu byly na podlaze hromady stříbra a uprostřed stál
+z ryzího stříbra uměle dělaný stůl a na něm stříbrná truhlička.
+Z první síně bylo otevřeným obloukem viděti do druhé. Ta byla ze
+zlata a uprostřed byl zlatý stůl a na něm zlatá truhlička. •Z té šlo se
+do třetí. Obě prvnější nebyly však nic proti této; tu byly stěny
+samým drahým kamením posázeny, tak jako když je nebe nejhustěji
+hvězdami poseto; vprostřed stál železný stůl, na něm železná
+truhlička. Když si Popelka síně ještě jednou prošla a dosti se
+nakoukala, šla a otevřela nejdříve železnou truhličku. Jak víko
+pozdvihla, viděla zlatými slovy na něm psáno: „Kdo sem ponejprv 
+11
+vkročí a železnou truhličku otevře, tomu patří, co ve všech třech
+nalezne, jakož i všecko, co zde stojí. V čele této síně je největší
+kámen, kdo na ten zatlačí, tomu se zeď otevře. Tam se pase bílý
+koník, kdo naň vsedne, musí říci: ,Mha za mnou, mha přede mnou,‘
+a koník ho donese, kam se mu zlíbí. Ale všecko to bohatství jen
+třikráte a jenom dobrému k štěstí pomůže, špatnému však
+k neštěstí.“
+
+Když to Popelka přečtla, koukla, co je více ve skříni, a tu vytáhla
+bílé šaty, kolem a kolem zlatem vyšívané a drahými kameny
+ozdobené. Všecko, co k nádhernému ústroji patřilo, leželo pod
+šatami; konečně vytáhla také roztomilé zlaté pantoflíčky. Popelka
+nebyla sice marná, ale ten skvostný oblek ji přece tak mocně lákal, že
+se konečně do něho ustrojit musela. Běžela tedy rychle zpátky,
+a svlékši zapopelené šaty, čistě se umyla a pospíšila zase do sklepa.
+Tam vzala šaty ze skříně a do nich se oblékla. Od hlavy až k noze
+s malinkým pantoflíčkem, vše jí tak dobře padlo, jako by to ulil. „A
+teď,“ řekla se zalíbením se prohlížejíc, „sednu na koníka a podívám
+se také na tu slavnost a na toho krásného prince. Že mne sestry
+nepoznají, tím jsem jista; neboť by se snáze smrti nadály, nežli že
+v takovém šatě ušpiněná Popelka vězí.“ Šla tedy, zatlačila na kámen,
+jenž byl největší a v průčelí se třpytil, a vyšla na zelenou louku.
+Opravdu se tam pásl koník jako sníh bílý. Vzala ho za uzdu a směle
+se na něj vyšvihnouc, řekla: „Dones mě, koníčku, do města; mha za
+mnou, mha přede mnou!“ A jako vítr letěl s ní poslušný koník
+k městu. Za chvíli byli v knížecím zámku. Popelka slezla, přivázala
+bělouše ke sloupu a šla nahoru clo hodovní síně. Všickni hleděli
+s úžasem na krásnou pannu. Princ, kterýžto právě s Kasalou
+a Adlinou se bavil, rychle je zanechav, zvědavě k neznámé panně
+přistoupil. „Kdo jsi, krásná panno,“ tázal se jí, „jež přicházíš, abys
+hostinu svou přítomností okrášlila?“
+„Jestli vám to milé, abych se zde chvilku pozdržela, nechtějte
+moje jméno věděti.“
+
+Na ta slova se jí princ více neptal, ale ke stolu ji vedl. Bála se sice
+trochu, aby ji sestry nepoznaly, ale tyto, ač s ní oka nespustily, přece
+12
+na Popelku ani nepomyslily. Po tabuli se tancovalo; ale princ neměl
+již pro nic jiného ani oči ani mysl, než pro krásnou cizinku. On se
+neobdivoval krásnému šatu, skvělým diamantům, on viděl jen její
+krásu, naslouchal jen milým zvukům, které jí tak líbě se rtů
+splývaly. Popelka se ale opravdu sama sobě divila, kde se to v ní
+vzalo. Co se jí princ ptal, a toho bylo hezky mnoho, na všecko mu
+tak rozumně, tak vtipně a povážně odpovídala, jako by na vysokých
+školách cvičena byla. Co na sebe královský šat oblékla, byla celá jiná.
+Už se hodně připozdívalo, když si teprv vzpomněla, že musí
+domů. Nemohla se však prince nijak zbaviti a musela s ním jíti dolů,
+tam se mu ale vysmekla z ruky, a rychle na koníka se vyhoupnouc,
+byla ta tam. Darmo uháněl princ na svém nejrychlejším koni za ní,
+chtěje ji dohonit, – Popelku nebylo více viděti. Když přijela domů,
+svlékla se sebe šaty a dala je zase do truhličky, pak vzala na sebe
+zapopelenou sukni a pospíšila nahoru, aby bylo všecko přichystáno,
+až sestry přijedou. Nešlo jí to však tenkráte dohromady, takže měla
+ještě mnoho co dělat, když se obě sestry vrátily. Tyto ale si tenkráte
+takových maličkostí ani nevšimly, protože samy s sebou dost co
+dělat měly.
+„Tak mně přece povídejte, jak jste se tam měly a zdali se vám to
+líbilo?“
+„Dobře jsme se měly, to si můžeš pomyslit; a líbilo se nám to tak,
+že tam zejtra zase půjdeme.“
+„Ach, to mne přece vezmete s sebou.“
+„Na to si ani nepomejšlej; ty se nehodíš do takové společnosti,
+kam vznešené princezny chodí.“
+„Copak tam bylo za princeznu? Vždyť mně to aspoň můžete
+povědít.“
+„Ba, to se ani povědít nedá; takovou krásu jsme nikdy ještě
+neviděly. A jaké měla šaty! Však to jenom jí děkovati musíme, že
+bude zejtra zase taková hostina. Princ se do ní zamiloval, a ona mu
+ujela; teď neví, jak by se s ní shledal, a myslí, že zejtra jistě zase
+k hostině přijde.“
+13
+Popelce ty slova celou noc hlavu mátly. Ráno, sotva byly sestry
+z domu, běžela do sklepa, by se do druhé truhličky podívala. Tam
+ležely šaty růžové barvy, stříbrem těžce vyšité, jakož i všecko ostatní
+k slušnému ustrojení potřebné; jediné pantoflíčky musela z prvnější
+truhličky vzíti. Líbila se sama sobě, když v lesklé stříbrné stěně na
+sebe pohlížela. Pak šla k svému koníkovi, který ji vbrzce do města
+donesl.
+Princ seděl u stolu jako na trní; kdykoliv se dvéře otevřely,
+myslil, že to očekávaná neznámá. Konečně se dvéře rozlítly,
+hedvábný šat v nich zašustil a blažený pohled princův dosvědčil,
+kdo přichází.
+„Ach jak jste mě včera tak kvapným odjezdem zarmoutila!“ řekl
+princ, když s ní byl samoten.
+„Nemohu jinak,“ odpověděla Popelka, „a chcete-li,abych vás
+ještě jedenkráte navštívila, nesmíte mě zde zdržovat.“
+„Vy nevíte, jak těžká je to pro mne úloha; ale podrobím se vůli
+vaší s tou výminkou, že zejtra zase přijdete.“ „Zajisté dané slovo
+vyplním.“
+A tedy, když byl čas, aby se zpátky vrátila, princ ji déle
+nezdržoval, koje se nadějí, že ji zejtra zase uhlídá. Když přijela
+domů, rychle se svlékla a k své práci odešla; sotva s ní byla hotova,
+přišly obě sestry.
+„Jakpak jste se dnes měly?“ ptala se jich Popelka. „Byla tam zase
+ta princezna?“
+„Ovšem že byla, a krásněji než včera ustrojena; zejtra bude zase
+hostina, a tu tak lehce nevyklouzne. Můj bože, co ten princ jen na ní
+vidí? Ovšem že je hezká, ale vždyť je také ještě jiných hezkých
+děvčat na světě dosti, a nemusel se právě do ní tak zbláznit.“
+„Kdyby jí nebylo, kdo ví, jestli byste se nebyly kněžnami staly?“
+řekla na to Popelka.
+
+„A co ty se do takových řečí pleteš? Hleď si své práce a nestarej
+se o nás,“ odbyla Adlina sestru Popelku. Ta tiše odešla a pomyslila
+si v srdci: Vy bloudi, já bych přece své štěstí za vaše nesměnila!
+14
+Třetí den ráno odjely sestry skvostně nastrojeny, a Popelka,
+sotvaže trochu uklidila, pospíchala opět do sklepa. Tenkráte
+otevřela stříbrnou truhličku. Tam byly modré šaty, stříbrem
+a perlami vyšité. Když se oblékla, třpytily se jí diamanty na krku
+a na hlavě. Tak přistrojena jela po třetí na koníku do zámku. Princ
+dal rozkaz, až vrátný uhlídá princeznu (za niž ji všickni drželi), aby
+mu to přišel oznámit. Neseděl dlouho u stolu, když vrátný přiběhna
+jemu oznamoval, že vidí zdaleka někoho na bělouši přijíždět. Princ
+letěl dolů, ale Popelka mu již přišla vstříc. Byl spokojen a vesel, neb
+se s jistotou domníval, že mu tenkráte neujde. Každý byl dychtiv
+dověděti se, jak to as dopadne. Princ ji neustále prosil, by
+neodjížděla, aby mu pověděla, kdo je, a jeho manželkou se stala.
+Ale na všecky vroucí prosby dostal za odpověď: „Nežádejte toho
+ode mne, neboť je možná, že by vám to ani nebylo milé. Upokojte se
+tím, že jsem zde vám k vůli.“
+„Ale jak dlouho chcete pobýt? A kde vás mám potom hledat?“
+„O to ať se osud postará.“
+Tak nebohého prince odbývala. Konečně přišel čas, by opět domů
+odjela. Jakmile kníže pozoroval, že se chystá k odjezdu, dal jednomu
+sloužícímu tajné znamení, a ten odběhl. Za chvíli doprovázel
+Popelku dolů a pořád ji ještě prosil a zdržoval. Ona ale rychle od
+něho odešla a k svému bělouši pospíšila. Tu ale najednou cítila, že jí
+nohy na zemi váznou. I koukla se co to, a viděla, že je zem kolem
+dokola jakousi pryskyřicí namazána. Ještě si pořád z toho pomáhala;
+když ale najednou prince za sebou zahlídla, trhla sebou a čerstvě na
+koně vyskočila; tento hbitě všecko přeskočil, a již ho žádný neviděl.
+V kolomazi zůstal však v zástavě zlatý pantoflíček. Kníže želel, že se
+mu jeho lest nepoštěstila; těšilo ho to ale přece, že aspoň něco má,
+podle čeho by neznámou milenku nalézti mohl.
+Neméně bolelo též srdéčko Popelku. Ještě jí, co se pamatovala,
+nikdo tak libých a milostných jmen nedal, nikdo s ní tak vlídně a tak
+laskavě nezacházel, slovem nikdo ji ještě tak nemiloval, jako právě
+onen krásný princ. Což divu, když si ode všech opovržená Popelka
+přála, aby s ním do smrti živa býti mohla. Smutně se s koníčkem 
+15
+rozloučila; smutně skvostný šat do truhličky kladla. „Ach, jak mne
+Bůh za mou marnost potrestal,“ pravila, když jedinký pantoflíček
+ukládala. „Teď jsem ztratila srdce a pantoflíček; mohla bych ovšem
+býti šťastna, ale mohu-li pak tomu všemu věřit? Zdalipak to není
+nějaké kouzlo? A naposled budu ještě za svou všetečnost a ztrátu
+pantoflíčku potrestána!“
+Tak naříkajíc šla zase nahoru po své práci. Sestry přijely domů,
+ale ona se jich tenkráte o nic neptala. Než těmto jely huby beze všech
+otázek.
+„To mu přejeme,“ řekla Kasala, když jim Popelka lože chystala.
+„Proč se zbláznil do takové čarodějnice a nezůstal raději při nás! Teď
+může líbat pantoflíček.“
+„Což víš,“ odpověděla Adlina, „jestli se zejtra nepřihlásí?“
+„To by tam byla již dnes zůstala.“
+„Kdopak se bude o to příti; pojedeme tam, a hodí-li se nám na
+nohu, stanem se jedna neb druhá kněžnou.“ „Copak je to s tím
+pantoflíčkem?“ ptala se Popelka. „Ty chceš také všecko vědět; nu ale
+povědít ti to mohu. Včera tedy přišla ta princezna opět ke dvoru;
+kníže si celý den žádného ani nevšimnul a jenom pořád s ní se
+obíral. Když měla odjeti, dal to místo, kde kůň její stál, kolomazí
+potřít, aby tam uvázla. Ale ona nebyla tak hloupá a šikovně
+vyklouzla, jenže tam pantoflíček nechala. Kníže dal hned ohlásit, že
+se zejtra z celého okolí všecky panny a paní v jeho zámku sejíti mají,
+a která z nich pantoflíček obuje, ta, bude-li svobodna, že se jeho
+manželkou stane. On myslí, že je neznámá z jeho země a že žádná
+nemůže míti tak malou nožku jako ona. Možná ale, že se v tom
+omejlí a sám sebe zklamá.“
+„Vždyť vy samy také máte malé nožky, možná dost, že
+pantoflíček obujete,“ řekla na to Popelka.
+„Uhlídáme, až jak zejtra bude.“
+Ráno, dříve než odjely, stáhla si každá nohy, až jí slze bolestí po
+tváři tekly, jen aby do pantoflíčku vlézti mohla.
+Ubohá Popelka nevěděla, co má dělat: má-li za nima jíti, anebo
+zůstat doma. Láska však zvítězila nad strachem. Šla do sklepa, 
+16
+oblékla na se modré šaty a pantoflíček zaobalila do šátku. Pak hodila
+navrch své všední šaty, a tak se s Pánembohem na cestu vydala.
+Šťastně přišla za půl dne do města. Šla rovnou cestou do zámku.
+Tam se však sotva protlačit mohla, nebol se bylo sešlo ženských
+veliké množství. Na každé tváři bylo čísti buď naději a důvěru, buď
+žalost nebo zlost zklamaného srdce. Ta se těšila, jestli pantoflíček
+obuje, ona se zase mrzela, že jí byl malý. Když vešla až do sálu,
+viděla v jednom výklenku také své sestry sedět. Vypadaly jako
+kyselé jablka, z čehož soudila, že se do pantoflíčku nedostaly. Ta
+malinká, hezounká příčina všeobecného pobouření ženského
+pohlaví ležela na skvostném koberci uprostřed síně. Princ seděl na
+trůně a hleděl smutně na to hemžení; nedíval se na nohy, nýbrž jen
+na tváře, ale nenašel potud, co hledal. Jedna z nejposlednějších byla
+Popelka.
+„Adlinko, jen se, prosím tě, podívej, není to tamhle ta naše
+Popelice?“
+„Ba máš pravdu, že je.“
+„Co tady dělá? Pojď, půjdeme pro ni. Ta ať se těší! Nechá všecko
+doma a jde sem na podívanou.“
+Chtěly ještě více říci a výhrůžky hned vyplnit; ale slova jim
+zůstala v ústech, když viděly, že i Popelka se ke koberci blíží
+a pantoflíček obouvá.
+„To je snad ona!“ křičely všecky jedním hlasem, když viděly, že
+Popelka do pantoflíčku vklouzla jako nic.
+Princ, který zamyšlen posledního výjevu ani si nevšimnul, na to
+vykřiknutí jako střela s trůnu sletěl a k Popelce přistoupil, aby se
+přesvědčil, že je jí pantoflíček právě dost. Tu shodila se sebe svůj
+všední šat a ukázala i druhý pantoflíček.
+„Tys to, moje kráso?“ divil se princ. „Ach netrap mě déle,“ prosil
+před ní kleče. „Vyslyš prosby mé, buď mou manželkou.“
+„Nuže chci tobě po vůli býti,“ řekla Popelka, „jestli sprosté děvče
+za svou manželku přijmouti se neostýcháš.“ „Ať jsi kdokoliv, ty
+budeš mou chotí.“
+
+
+Nato ji posadil vedle sebe na trůn a za kněžnu ji prohlásil. Sestry
+div zlostí nepukly. Ona ale nebyla tak zlá a nestyděla se za ně, jako
+ony za ni. Řekla tedy všecko svému ženichovi a šla jim naproti.
+Když viděly, že jim ta zlost nic není platna, stavěly se jí do očí jako
+andělé, by se jim také trochu slávy dostalo. Blažený kníže vystrojil
+skvostnou svatbu, na níž se nevěsta co nejjasnější hvězda třpytila.
+Když byli mladí manželé sami, svěřila Popelka svému choti
+tajemství velkého bohatství a prosila ho, by tam s ní dojel.
+Uposlechna princ podivil se kráse a nádhernosti těch podzemních
+síní. Nato si vzali, co jen oba nabrat mohli, takže naložili na vůz
+desetkrát tolik, co celá zem stála. To udělali třikráte.
+Kasala a Adlina, které teď neustále okolo kněžny byly, nevěděly
+posud, jak k tomu sestra přišla. Přičiňovaly se tedy všemožně, aby
+se toho dopátraly. Kněžna, učiněná to dobrota, myslíc, že ta jejich
+upřímnost je opravdivá, také jim to jednou svěřila. Od té chvíle
+neměly v městě žádného stání a záhy do svého zámku se odebraly.
+Bylo jim jen o to, by se též do tajného pokladu podívaly. Když tedy
+domů přijely, byla první jejich práce dvířka ve sklepě hledati;
+a poštěstilo se jim, že je našly. Že však klíček neměly, musely dveře
+mocí otevřít. Jak tu tolik bohatství viděly, zůstaly jako omámeny
+a začaly do zástěr, do kapes, a kam jen která mohla, stříbro, zlato
+a drahé kameny bráti. Když měly dost, šly nahoru, by to vysypaly.
+Zdálo se jim toho však ještě málo, šly tedy ještě jednou; to jim ale
+přišlo draze. Jak přistoupily ke dveřím, vyskočily na ně dvě veliké
+černé kočky, pověsily se jim na krk, a kde je popadly, tam je ostrými
+drápy škrábaly, až obě bez sebe na zem upadly. Když opět smyslů
+nabyly, vylezly s nesmírnou bolestí ze sklepa nahoru. Jaké ale bylo
+jejich leknutí, když se na sebe podívaly a viděly, že mají hladké
+tváře navždy zohyzděné a rozdrápané! Tu si vzpomněly, že nechaly
+ty klenoty v pokoji ležet, a honem tam pospíšily. Ale místo zlata,
+stříbra a drahých kamenů nebylo tam nic jiného než hromádka
+oblátkových kamenů. To byly rány! Krása pryč, bohatství pryč!
+Vlasy z hlavy si škubaly, kdykoliv na to pomyslily, až konečně 
+18
+z toho do těžké nemoci upadly, z které jen přičiněním mladé kněžny
+vyvázly.
+
+Když byly zdrávy, jely všecky tři do města pro své rodiče. Ubohé
+byli již stařičké a musili se žebrotou živit. Což divu, že se radostí
+skoro zbláznili, když taková vznešená paní pro ně přijela, v níž svou
+dceru poznali. Vzala si je s sebou. Jednou šla zase Popelka se svým
+manželem do sklepa se podívat, ale nemohla nikde dvířka najíti;
+všecko bylo navždy zmizelo. Tu se tomu podivila, ba ani si to
+vysvětlit nemohla, až se jí jedenkráte sestry přiznaly, co udělaly
+a jak je duchové za jich lakomost potrestali. Popelka však věděla
+lépe, za jakou vinu trestu došly. Nebylo toho ale mladým manželům
+tuze líto, an měli bohatství dost a dost. Žili spokojeně a šťastně,
+poddaným činili dobře, a nebesa jim za to požehnávaly.
\ No newline at end of file